Správně položená otázka vám může otevřít úplně nové možnosti. Na to si přišla i Lucka, která mě vyhledala v momentě, kdy se již více než rok zotavovala ze syndromu vyhoření, ale stále nevěděla, co by v životě měla dělat dál. Po půl roce práce s koučem je z ní doslova nový člověk. Díky novým návykům se jí zlepšil zdravotní stav, cítí se daleko sebevědoměji a z původního “nic neumím”, přepla mindset na “mám spoustu možností”. Začala podnikat, připravuje vlastní značku suchých šamponů a láká ji také role virtuální asistentky. Především, cítí se ve svém životě šťastnější a spokojenější.
Ahoj Lucko. Pojď se nám na úvod trošku představit. Jaká byla tvoje profese a s čím ses potýkala?
Vystudovala jsem vyšší odbornou školu zdravotnickou a pracovala jsem přes deset let jako
farmaceutický asistent. Už od školy jsem tušila, že tento obor nebyla nejlepší volba, nicméně
asi prvních pět let mě to v podstatě bavilo, částečně naplňovalo. Pak jsem nastoupila do
velkého lékárenského řetězce a tam nastal kámen úrazu. Byl tam neskutečně velký nátlak na nás zaměstnance a vše bylo orientováno pouze na business. Což mi nikdy moc nešlo, ale snažila jsem se. Ovšem tlaky byly pořád větší a větší. A k tomu ten fakt, že se jedná o práci s lidmi… Myslela jsem si, že problém je u mě. Že nejsem dost dobrá, že se málo snažím, že je prostě něco špatně na mé straně. Zároveň jsem si vůbec neuvědomovala, že bych mohla dělat něco jiného. Vůbec mě tahle myšlenka nenapadla, myslela jsem, že co jsem vystudovala, to musím dělat, to musím snášet, trpět. A nechala jsem se tak bohužel dlouho ničit. Došlo to až do bodu, kdy moje tělo řeklo stop. Dostala jsem se do absolutního stavu vyčerpání, prošla jsem si těžkým syndromem vyhoření a zanechalo to na mně psychické i fyzické následky, se kterými jsem se pak potýkala poměrně dlouho.
Jak dlouho to bylo?
Úplně počátek problému byl tak pět let zpátky, postupně se to stupňovalo, bylo to takové plíživé. Dostávala jsem se z toho asi přes rok, kdy jsem byla na pracovní neschopnosti a už jsem věděla, že do lékárny se vrátit prostě nemůžu. Zkusila jsem to, po třech měsících jsem byla zase zpátky doma. Zdravotní problémy se znovu vrátily a to byl pro mě definitivní konec, že lékárna opravdu ne. Ale nevěděla jsem absolutně co dál. Což mi psychicky taky moc nepřidalo.
My jsme se potkaly v momentě, kdy jsi byla přes rok doma. Po syndromu vyhoření, měla jsi psychické i fyzické problémy. Co byl ten impuls, kdy sis řekla, teď potřebuji kouče?
Já jsem si s tou myšlenkou pohrávala již delší dobu. Pro mě největším úskalím bylo, že jsem
nevěděla koho a jak najít. Věděla jsem, že budu muset mluvit o svých soukromých
problémech před cizím člověkem, což není snadné. Pak jsme se shodou okolností potkaly. A
když jsem viděla, čím se zabýváš, najednou se mi to spojilo. Vždyť je to přesně to, co já
potřebuji a teď se mi to krásně naskytlo, tak proč to nevyužít.
Na jakých tématech si s koučem tedy pracovala?
Témata jsem si stanovila hned na první hodině. Nebyla to jen práce, byť ta byla jako hlavní.
V těsném závěsu to bylo i moje zdraví. Po syndromu vyhoření jsem se stále ještě necítila
dobře, a tak jsem věděla, že je to pro mě opravdu důležité. A potom i osobní život, protože i
ten se mi tím vším hodně narušil. Takže jsme si stanovily tří cílové okruhy - práce, zdraví,
osobní rozvoj. A vlastně ještě okrajově partnerský život.
Já bych možná chvíli zůstala u toho zdraví. Protože lidé se na to hodně ptají. Zároveň ona je to u koučování taková věc na hraně. Koučovat se dá jen to, co může ovlivnit člověk sám. Jak se nám to zdraví koučovalo, co jsme tam dělaly?
Stanovily jsme se cíle, kterých jsem chtěla dosáhnout proto, abych byla psychicky a fyzicky v pohodě. To mi následně pomohlo v hledání toho, co bych mohla dělat a nakonec i v samotné realizaci. Ono to totiž hodně souvisí jedno s druhým. Myslím si, že kdybych neměla energii a necítila se dobře, tak bych nemohla realizovat nic dalšího.
Já za sebe ještě doplním z té koučovací strany, my jsme pracovaly na nastavení nových návyků, které se zdravím souvisí. A které tím můžeme ovlivnit. Jestli můžu za tebe jmenovat, tak jsme řešily spánek - kdy chodit spát, kolik hodin spát, pravidelnost ve stravování, pohyb - jak ho zařadit do denní rutiny…
…jak si člověk může sám pomoct, co pro to může udělat. Přesně jak říkáš. Vytváření nových návyků. Což je metoda, která mi potom pomohla i v hledání práce.
Teď jsme hodně mluvily o první hodině, jak jsme nastavily cíle a pracovaly s návyky. Co se dělo dál? Co se dělo mezi sezeními? Co konkrétně si dělala?
Já musím říct, že mě to neskutečně celé bavilo, ten proces a ta hodina byla pro mě vždycky neskutečně nabíjející. Když jsem jela ze sezení, tak už jsem si vše přebírala v hlavě, přemýšlela jsem nad jednotlivými úkoly, co jsme si vždy společně na každém sezení zadaly. Doma jsem si přepsala poznámky a pak si vytvářela plán toho, jak budu postupovat, abych je dokázala realizovat. Pak jsem se na to každý den zaměřovala. Třeba u toho spaní, jak jsem nastavovala nový návyk, tak jsem si psala, jak se mi to povedlo, jestli jsem šla spát tak, jak jsem si dala za cíl. Poznámky jsem pak brala s sebou zase na další hodinu a probíraly jsme to dál. Já myslím, že jsem to vzala opravdu poctivě a neskutečně mě to bavilo.
To můžu potvrdit. Protože ne každý klient přišel s tolika poznámkami a vyplněnými listy jako ty.
Ne vždycky se vždy podařilo. Někdy nevyzbyl čas nebo se stalo něco, co mi neumožnilo to splnit dle představ. I tak to bylo neskutečně motivující. Nebyl to úkol v pravém smyslu. Nebyl to úkol od tebe pro mě, ale ode mě samé pro sebe. Chtěla jsem to splnit, protože jsem chtěla, ne proto, že jsem musela.
Jak dlouho trvalo, než si začala pociťovat změny?
Právě že poměrně krátce. Já myslím, že po druhém/třetím sezení už jsem začala být mnohem víc nabitá, protože jsem viděla, že to má výsledky. Nevšimla jsem si toho jen já, ale i okolí. Přítel mi říkal, že vždycky když přijdu po sezení se Stáňou, tak vidí, že jsem taková plná energie a nějaká rozzářená a namotivovaná. A co že tam se mnou jako dělá? (smích) To mě nakopávalo k tomu vytrvat, pokračovat a snažit se.
Kdyby si měla vybrat jednu věc/dovednost/událost, která tě nejvíc ovlivnila, která to byla?
Řekla bych asi schopnost naučit se jinak přemýšlet a nahlížet na problémy i sama na sebe. Naučila jsem se dívat na věci z jiného úhlu a dokážu si sama určit problém, zeptat se sama sebe, kde je problém, jakým způsobem ho můžu řešit a jestli to chci řešit.
Na tom je krásně vidět, jak se klient naučí po několika sezeních sebekoučovat.
Ano a nejenom v oblastech toho zaměstnání, ale i jinde se mi stalo, že mi vyskočilo něco v hlavě a já jsem už dokázala použít ty tipy od tebe, co jsi mě naučila a aplikovat to na to.
Pojďme se podívat ještě na něco konkrétního. Ať už v práci nebo i jinde, co sis osvojila a co se změnilo?
V oblasti práce se nejvíce změnilo to zásadní - už vůbec neřeším co bylo. A pokud na to nějak vzpomínám, tak už to ve mně nerozpoutává žádnou nervozitu a negativní energii. Dokážu projít kolem svého bývalého pracovního místa, aniž by to ve mně vzbudilo špatné pocity. A hlavně ten pohled na to. To, že jsem si myslela, že je chyba u mě, že nejsem dost dobrá, že se musím víc snažit.Teď zpětně vidím, že jsem byla sakra dobrá, že jsem udělala víc jak maximum a že jsem to vůbec dělat neměla. Cítím v sobě úplně jinou hodnotu a vím, že problém nebyl u mě, a to je pro mě neskutečně cenné. Plus ještě zjištění, že člověk může dělat spoustu věcí. Dlouho jsem byla zacyklená v tom, že nic neumím, nikoho nezajímám a nemám šanci se uchytit jinde než v lékárně. Teď vím, že je daleko více možností. Jen tomu člověk musí jít naproti, mít otevřené oči, snažit se a rozhodit sítě.
Tak co tě teď čeká? Co to bude?
Teď už vím, co chci. Pracovat sama na sebe. Jsem aktuálně v procesu vytváření své vlastní značky suchých šamponů. Je to proces delší a složitější, než jsem si zpočátku myslela. Ten rozjezd je pomalejší, ale spolu s novým rokem se do toho chci opřít a vím, že tento rok mě čeká dlouhá a zároveň zajímavá cesta. Uvidím, jestli se to povede, ale zároveň, i kdyby se to nepovedlo, tak se na té cestě hodně naučím. A pak mám přece spoustu jiných možností. Zároveň se dívám na různé kurzy, vycházím ze svých koníčků, co mě baví, jak by to šlo aplikovat na zaměstnání. A musím říct, že najednou přichází spoustu nápadů na to, co bych mohla dělat a co by mě bavilo. Aktuálně nejvíce přemýšlím, že bych začala pracovat jako virtuální asistentka.
Je škoda, že tě lidé teď nemůžou vidět. Úplně záříš, když o tom mluvíš.
Já se tak i cítím. Je mi opravdu skvěle. Musím říct, že po tom půl roce, co jsme spolu pracovaly, tak mě to hodně změnilo. Dívám se na sebe úplně jinak, znám svoji sebehodnotu a otevřela si mi nové možnosti myšlení. A troufám si říct, že mám víc sebevědomí, což bych nikdy předtím neřekla, že by se mohlo stát.
Já můžu potvrdit, že naproti mě sedí úplně jiný člověk než před půl rokem. A nejsem myslím jediná. Už si to naťukla výše, jak na to reagovalo tvé okolí? Všimli si něčeho?
Tam bych to rozdělila asi na dva tábory. Jedna polovina mi hodně fandila a říkala mi, že je dobře, že jsem se do toho pustila, že je to výborná investice. Ale třeba ta druhá skupina nebo spíše jedinec, což byl tedy můj přítel. Tak tomu jsem to zpočátku ani neřekla, že mám kouče, protože jsem tušila jeho názor. On to nebral jako profesi nebo něco, co by mi mohlo něco dát. Ale potom sám od sebe změnil názor a řekl, že když na mně vidí změny, pokaždé když se vrátím ze sezení, tak úplně obrátil. Teď koučink schvaluje a dokonce se pustil do nastavování některých návyků spolu se mnou.
Co tebe nejvíce překvapilo na koučinku?
Nejvíc mě překvapilo to, že si se mnou dokázala hnout. Fakt jsem se bála, že bude třetí/čtvrté sezení, já budu pořád na začátku a ty nebudeš vědět, co se mnou. Neskutečně mě překvapilo, když mi ty myšlenky začaly samy přicházet, nápady, podněty. Sama vidím, že to v sobě mám, že to jsou základní věci, jenom jsem si to nedokázala sáma sobě tak dobře zformulovat. Až ty si mě k tomu dovedla svýma otázkama.
Co si z toho odnášíš do budoucna. Jak budeš nyní fungovat?
Budu fungovat dál, jak jsem se naučila. Protože i tohle je návyk. Zaměřit se zpočátku na jednotlivé úkoly, věnovat jim pozornost a potom už to člověku přijde automatické. Myslím si, že už mě to neopustí. Zvykla jsem si přemýšlet a uvažovat jinak.
Jak se ti se mnou pracovalo?
Výborně. Bylo to uvolněné, na pohodu. Nikdy z tebe nešla špatné energie, bylo to skvělé.
Zároveň jsem ocenila tvoji časovou flexibilitu, když mi do toho něco vlezlo, tak nebyl problém
domluvit se na přesunu. Neměla jsem pocit, že tě otravuji nebo že by sis o mně myslela něco špatného. Bylo to uvolněné, příjemné, přirozené, otevřené a důvěrné.
Moc děkuji. :-) Co by si doporučila těm, kteří ještě váhají, zda oslovit kouče?
Já bych určitě doporucila nebát se vyjít z komfortní zóny. Byť sama vím, jak je to těžké. Mě hodně brzdilo, že jsem nevěděla, kde kouče hledat. Pokud se vám naskytne příležitost a potkáte kouče, který vám bude sympatický, běžte do toho. Já jsem se taky bála, byla jsem nervózní, ale když pak člověk vidí výsledky, velmi brzy jsem se začala naopak těšit. Zkrátka do toho běžte i přes ten počáteční nekomfort. Vyplatí se to.
Jak by si naši půlroční spolupráci shrnula do jedné věty?
Výborná životní zkušenost a výborná investice.
Já moc děkuji za rozhovor a přeji do další životní etapy jen to nejlepší.
Comments